en-TOMÁŠ HECZKO - judista, šéftrenér MSK Orlová: „Až umřu, tak si potáhnu svou vlastní rakev.”

Kdo je Tomáš Heczko?

"Tuto otázku si občas pokládám i sám sobě. Jsem člověk, který má rád práci, neumím nic nedělat. Vždycky říkám, že si jednou ponesu svou vlastní rakev. Představa, že nemůžu nic dělat je hrozná. Mám rád práci, mám rád sport a mám rád život. Tomáš Heczko je člověk, který se ubrání početní přesile, ale zároveň se rozbrečí u romantického filmu."

Jak ses dostal k Judu?

"K Judu mě vedly v podstatě tři věci. Za prvé to byla šikana, potom snaha něco změnit a jak se říká "náhoda". Ve čtvrté třídě jsme se s rodiči stěhovali a já nastoupil mezi nové spolužáky. Ti mě nepřivítali zrovna přátelsky a stal jsem se obětí šikany. A v tu chvíli jsem chtěl těm klukům a taky sobě ukázat, že něco dokážu. A náhoda byla v tom, že když mi bylo 10 let, tak přišel do školy náborář z Juda a ten o tom sportu mluvil tak zapáleně, že mě to nadchlo. Vůbec jsem pořádně nevěděl o čem mluví, ale chtěl jsem to vyzkoušet. S bratrem jsme se vždycky scházeli o přestávkách na záchodě a já mu říkal, co jsem ve třídě zažil. On měl stejné pocity a ta zvědavost v nás vyvolala to, že jsme to šli zkusit. V tělocvičně se mě trenér (dnes můj dobrý kamarád) ptal, jestli vím, co je Judo a já neměl ani potuchy, ale chytlo mě to natolik, že jsem u toho zůstal a zůstanu dokud budu živ a zdráv."

Jaké jsou tvé největší úspěchy jakožto judisty, tak jako trenéra?

"Na tuto otázku většinou nerad odpovídám. Měl jsem medaile na republikových mistrovstvích, měl jsem medaile na extralize. Ale pro mě byl obrovský úspěch úplně jiný. Když jsem jako kluk nastoupil právě do Juda a byli jsme v tělocvičně, kde to bylo oddělené plachtou a na jedné straně jsme trénovali my děti a na té druhé trénovali extraligoví závodníci. A já těm chlapům tak záviděl a chtěl jsem se tam vždycky dostat. Velký úspěch je pro mě to, že nás tam přišlo 60 8-10letých dětí a z těch 60 dětí jsem tam do dnes zůstal jen já. Takže na to jsem hrdý, že jsem se dokázal dostat za tu plachtu mezi ty zkušené bojovníky. Nutno dodat, že cesta to byla těžká a bolestivá. Judo je tvrdý sport a já se s tím dokázal porvat. Do dnes nechápu jak, nikdo mě k tomu nevedl, ani mě nikdo nijak extrémně nepodporoval, vždycky jsem se musel v životě probojovat sám. Takže pro mě je největší úspěch to, že jsem dokázal u toho Juda zůstat 40 let a můžu pomáhat mladým bojovníkům. To je pro mě víc, než nějaké medaile. A jako trenér jsem vedl dorostenecké družstvo v Karviné a v roce 2007 bylo to družstvo vyhodnoceno jako nejlepší v republice v kategorii dorostu i juniorů. To považuju za velký úspěch, ale není jen můj, je to zásluha i kolegů, kteří tam tehdy pracovali a samozřejmě i těch kluků, kteří to dokázali vybojovat. Později se z těch chlapců stali mistři republiky."

Věnoval ses v životě i jiným sportům?

"Miluju inlinové brusle, mám rád lyže, občas běžky, strašně rád jsem hrál badminton, hrál jsem i sálovou kopanou, ale bohužel v poslední době už na to nezbývá tolik času."

Jak vznikla tvá spolupráce s MSK?

"V době, kdy jsem chodil na městský úřad řešit různé dotace a podobně, tak jsem chodil mimo jiné i za Ing. Michalem Kozákem. Vylíčil jsem mu svou představu a ta se mu zalíbila, on mi řekl svou a ta se zase líbila mě. Oba jsme chtěli, aby vedení sportovních klubů fungovalo jak má a finance, aby plynuly takovým směrem, aby to mělo ten správný význam."

Jde tvůj syn ve tvých stopách?

"Když můj syn měl dva roky, tak já byl ještě aktivní závodník. Nebyly to lehké časy a já většinou neměl hlídání, tak jsem svého syna bral všude s sebou. Bral jsem ho na tréninky už v těch dvou letech. Já trénoval na extraligu a on se tam válel po žíněnce. Okukoval a ve 4 letech dostal první kimono. Spolu jsme se váleli, překulovali a on tím, že to všechno vstřebával, tak měl to Judo dá se říct v krvi. Ve 4 letech šel na své první zá-vody. Všechny zápasy prohrál, ale měl obrovskou radost, radoval se z toho, že mohl závodit. Byly i chvíle, kdy jsem ho musel zarazit, aby si odpočinul, ale pro něj přes to nejel vlak, miloval to natolik, že chtěl neustále trénovat a zápasit. Dařilo se mu velmi dobře, je to mistr republiky, bývalý reprezentant. Později měl určitou životní etapu a dal si s Judem pauzu, ale nyní se k tomu vrací a trénujeme spolu tady v Orlové. Já mu přeju mnoho úspěchů a věřím, že to prospěje nejen jemu, ale i nám a všem těm dětem a mladým lidem, nejen co se týče Juda, ale sportu obecně. Protože to je to, co se snažíme v MSK propagovat. Chceme, aby se lidé všech věkových kategorií bavili sportem. Zlepší jim to nejen fyzičku, ale taky jim to obohatí mysl a to je to hlavní"